top of page

Legendy ze života svaté Rity z Cascie 1414-1457

Podivný vstup do kláštera. Je pokojná květnová noc roku 1414. Roccaporena spí a Rita je vzhůru a modlí se, když slyší zaklepání na dveře. Ještě jednou někdo klepe na dveře. Sebere odvahu, otevře a vidí tři postavy před kterými instiktivně padá na kolena. Jsou to tři zvláštní světci, které uctívá – Jan Křtitel, Augustín, a Mikuláš z Tolentina, a nařídí jí následovat je.

Podivný vstup do kláštera se naplňuje. Rita je následuje nezvyklou cestou přes skály a příkopy, sotva si všímajíc hrubé a nerovné země, ale brzy ucítí lahodnou vůni ve vzduchu a slyší zpěv ptáků, zatímco hvězdy stále svítí na tmavých hřebenech hor! Svatí ji vedou do Cascie, i když je stále ještě noc, otevřou jí vstupní bránu do kláštera a zmizí!

Rita po trojím církevním odmítnutí Božím zásahem podivně vstupuje do kláštera. Již nikdo nic nenamítá. Zde prožije přes 40 let v nejchudších podmínkách a jejím přáním je obývat celu bez okna.

Pouze v historické (dobovém) kontextu se může nalézt vysvětlení legendy o vinném kmeni, jedné z nejmilejších a nejoblíbenějších, které popisují život svaté Rity. Takto ji popisuje jeden z jejich prvních životopisců, fra Cavallucci: „Jednou chtěla ctihodná matka abatyše vyzkoušet poslušnost blažené Rity, a tak ji nechala po velmi dlouhý čas zalévat suchou rostlinu...

Suchá réva jenž se nacházela v klášterní zahrádce, a Rita ji ráda a trpělivě zalévala. Neví se, který další životopisec přidal vyprávění o tom, že tato rostlina pak vykvetla, ale zdá se, že tato legenda není starší než dvě stě let.

Ritin život rozdělený mezi rodinný život a řeholní život, byl vždy veden touhou konat dobro a charitu. Byla příkladem oddanosti, zejména těm, kteří trpěli. Ztělesňovala soucit a víru v těch nejzoufalejších situacích.

Jako pokorná augustiniánka strávila Rita přes 40 let modlitbami a pomocí potřebným. Stala se oporou komunity, utěšovala postižené, zprostředkovávala mír mezi lidmi v konfliktech, navštěvovala starší osoby a pečovala o nemocné. V posledních letech svého života, navzdory nemoci a utrpení, Rita přijímala návštěvy a modlitební prosby, stala se „matkou všech“, naslouchala starostem a utrpení lidí a zajišťovala, aby se každému dostalo pomoci a uspokojení, které potřeboval.

Byl Velký Pátek roku 1442. Kazatel, Fra Giacomo della Marca, při své řeči zvedl oči k nebi a zazpíval: "Fac me plagis vulnerari, fac mi cruci inebriare et cruore Filii." Tyto slova o utrpení Pána Ježíše hluboce zasáhly srdce Rity a po návratu do kláštera, modlíc se před křížem Spasitele, Rita plná lásky požádala Ježíše, aby jí dovolil mít podíl na Jeho utrpení alespoň částečně.

Životopisec Fra Cavallucci popisuje tuto scénu takto: „Pak začala s největší horlivostí prosit Krista, aby jí alespoň dovolil nahmatat jeden z těch trnů… kterými mu bylo probodnuto čelo… Dostala ho. Nejenže nahmatala vytouženou ránu, ale její čelo bylo od té doby postiženo nevyléčitelným vředem, který ji provázel až do smrti. Byla to otevřená a hluboká rána, která jí způsobovala nesnesitelnou bolest. Rána odolávala veškeré léčbě; nikdy se nezavřela během patnácti let, až na pouť do Říma.

Slova Fra Cavalluciho: "Modlitba Rity byla tak často Pánem vyslyšena, když v ní o něco prosila, že jí přicházely žádosti o modlitby a pomoc i ze vzdálených míst a všichni dostali, zač prosili a byli spokojeni."

Ve vyhlášeném roce 1450 milostivého léta se v Římě konala slavnost - svatořečení Bernardina Sienského. Rita, bezmála sedmdesátiletá, žádala jako i její spolusestry o svolení k cestě. Abatyše jí cestu rozmlouvala kvůli ráně na čele. Hlavní příčinou byl ale nesnesitelný zápach šířící se z rány. Rita pochopila a opět se uchýlila k Ježíši vroucnou modlitbou, aby bolesti ponechal, ale ránu šířící zápach po dobu cesty a slavnosti zacelil.

Náš Spasitel prosbě zacelení stigmatu po dobu poutě a slavnosti vyhověl, takže Rita se vydala na cestu z Cascie do Říma s bosýma nohama.

Legenda praví, že na cestě do Říma se Rita zbavila i poslední finanční rezervy - peníze vyhodila z právě přecházejícího mostu do řeky. V Římě se opět setkala s kazatelem Fra Giacomo. Po návratu do Cascie se jí rána opět otevřela.

V jeden lednový den již nemocná Rita požádala svou příbuznou, která jí přišla naštívit do kláštera, aby jí ze zahrady starého domu v Roccaporeně přinesla růži. Růži příbuzná našla a donesla do kláštera, kde jí Rita úctivě políbila a ze srdce děkovala Pánovi za projevený dar Jeho lásky k ní.

O několik dní později od zázraku s růží Rita požádala o dva fíky ze zahrady starého domu. Z holého fíkovníku visely dva zralé fíky, přesně jak Rita řekla. Fíky jí tak dodaly potřebnou sladkost pro dopití hořkého kalichu utrpení.

Rita Matku Boží natolik milovala, že v předvečer mariánských svátků mnoho postila. Tři dny před smrtí se jí zjevil božský Spasitel se svou Matkou, která jí slíbila zůstat spolu s ní a s jejími svatými patrony v její poslední hodině.

Tělo se po smrti změnilo, stigma na čele zazářilo jako ohnivý rubín, zápach nahradila libá vůně a její celou se nesly nebeské melodie. Stará a ctěná tradice zaznamenává, že klášterní zvon okamžitě třikrát odzvonil bez pomoci lidských rukou. A rázem všichni vědeli, co to znění zvonu znamená - ohlašovaly smrt svaté, pokorné a Bohu oddané augustiniánky.

Řeholnice z kláštera, která měla ochrnutou ruku, se pokusila obejmout právě zesnulou Ritu kolem krku...najednou byla schopna hýbat ochrnutou rukou. Toto byl Ritin první posmrtný zázrak! O tři dny později, Domenico Angeli, notář z Cascie, zaznamenal jedenáct zázraků, které se udály po smrti světice. Největší událost se stala 25. května 1457; Slepý muž, Battista d'Angelo, znovu získal zrak poté, co se pomodlil u ostatků světice.

Ritino tělo nebylo pohřbeno, ale uloženo do cypřišové schránky, která byla ztracena při následném požáru. Tělo se však zázračně uchovalo bez úhony a bylo uloženo do dřevěného sarkofágu, díla místního tesaře Cesca Barbariho.

U svatých se i smrt poddává milosti a neúnavná Rita vykonala další ze svých laskavých skutků. Místní mistr tesař - Francesco Barbari, zvaný Cesco - byl požádán sestrami řádu sv. Augustina, aby zhotovil rakev pro zesnulou sestru Ritu. Sestry ho našly doma nemocného, zesláblého a nemohoucího hýbat rukami. Přislíbil, že rakev vyrobí, pokud bude uzdravený na přímluvu sestry Rity. Stalo se a on vyrobil rakev kam uložili její tělo.

Dřevěný sarkofág, dílo místního tesaře Cesca Barbariho, vyzdobený Antoniem da Norcia v roce 1457. Obrazy zobrazují Ritu v době její smrti a jsou nejstaršími vyobrazeními světice.

Po staletí se věřilo, že její manžel byl hrubý a mýtus pochází z chybného výkladu epitafu na dřívější dřevěné rakvi. Text básně bylo těžké číst, protože byl zakryt kouřem ze svíček, které u rakvi hořely po staletí. Když rakev byla renovována, bylo zjištěno, že slova nebyla o hrubém manželovi, ale spíše o bolesti ze stigmatu, které přijala jako řeholnice a nosila tuto pečeť Lásky dlouhých 15 let.

Dnes je její tělo uloženo ve skleněné uzavřené rakvi. Je veřejně známo, že její tělo bylo v různých pozicích, stejně jako její oči se otevírají a zavírají bez pomoci. Její tělo se také vznáší - levituje - zvláště na její svátek - 22.5. Mnoho zázraků je přisuzováno i oleji z lampy u hrobu svaté Rity z Cascie.

bottom of page